Print this page

Muzeum

   Srdečně Vás vítáme v Muzeu dávného kupectví, jediném svého druhu v Polsku. Uvidíte zde unikátní exponáty spojené s obchodem a kupeckými zvyklostmi v dávných dobách. Zveme Vás, abyste se na chvíli přenesli do časů trhů a jarmarků, které se konaly přímo zde, na tomto náměstí.
   Svídnice byla od počátků své historie spojena s obchodem. Ne náhodou stojí na rohovém domě naproti radnice socha Herma - řeckého boha kupců. Svídnice vznikla na křižovatce důležitých obchodních stezek. První z nich, starší, vedla tzv. podsudetskou cestou na východ a druhá z Vratislavi do Čech.  Založení města v místě, kde se tyto stezky křižují, jej předurčilo k roli obchodního centra a vytvořilo skvělé podmínky pro organizaci každoročních jarmarků.
   Zajímavostí vestibulu muzea je kamenná hlava zazděná v jeho severní stěně. Podle pověsti by to měla být hlava svídnického radního Piotra Zehli, který se dopustil krádeže peněz z městské pokladny. Bydlel v domě „U Zlatého chlapíka” na náměstí, číslo popisné 8, kam se můžete jít podívat ještě dnes. Zehli ke krádeži využíval cvičenou kavku. Pták každého dne výletal z okna jeho domu a letěl do místnosti v radniční věži, kde se nacházela pokladna, načež pak přinášel odtamtud svému pánu jednu zlatou minci. Zbývající radní se však nakonec zorientovali, kdo je pachatelem krádeží a Zehliho potrestali. Odsoudili jej ke smrti hladem v radniční věži. Když byl po 10 dnech nalezen mrtvý, rozhodli se nechat vyhotovit kamennou sochu radního a umístit ji na balustrádě věže, aby si budoucí pokolení pamatovala jím spáchaný zločin a trest, jemuž byl podroben. Roku 1642 však silný vichr sochu z věže shodil a zachovala se z ní pouze hlava. Dnes si ji můžete prohlédnout v tomto muzeu.
   Vestibul muzea představuje součást dávné svídnické radnice. Vidíte zde nevelkou expozici věnovanou svídnickým židům v období středověku. Jejími hlavními exponáty jsou macevy ze 14. stol. pocházející z židovského hřbitova zvaného kirkutem. Židovská obec ve Svídnici přebývala do poloviny 15. stol.. Její nelehký úděl se zkomplikoval ještě více, když ji postihl stejný osud jako židy ve Slezsku. Během vlny antisemitských nepokojů byli rovněž oni ze Svídnice vyhnáni. Roku 1457 jim král Vladislav Pohrobek „na věčné časy” zakázal usazovat se ve městě. Scény představující znesvěcování hostie židy, pálení židů na hranici a vyhlášení obsahu dokumentu samotného můžete taktéž vidět ve vestibulu a to na fotografii obrazu, jehož originál se nachází ve svídnické katedrále.
Prosím, přejděte nyní do další místnosti.
   V další místnosti jsme pro Vás připravili aranžovanou expozici představující lékárnu z přelomu 19. a 20. stol. Vitríny plné lahviček na léky jistě skrývají nejedno tajemství. U širokého pultu pracoval lékárník, precizně odměřoval, vážil a míchal ingredience léků. Lékárnická tradice ve Svídnici sahá patrně až do roku 1264, ale první písemná zmínka o lékárně pochází z roku 1330. Už tenkrát v ní jistě měšťané mohli hledat účinnou pomoc. Musíte vědět, že lékařská péče byla ve Svídnici na velmi vysoké úrovni a od počátku historie města se proslavilo několik místních lékařů. Jmenujme např. Alberta Neissera, považovaného za tvůrce dermatologie. Právě jeho bustu můžete vidět v lékárenském salónku naproti aranžmá lékárny. V takovémto salónku kdysi zákazníci čekali, až lékárník přichystá lék podle receptu.
Nyní, prosím, přejděte dále.
   Nacházíte se v aranžované expozici představující obchod s koloniálním zbožím z počátku 20. století. Vývěsní štíty s reklamami firem, které existují dodnes, mj. Persil, Maggi nebo Dr. Oetker, vypadají vskutku zajímavě. V obchodě můžeme potěšit oko také pohledem na popelníky, tištěné reklamní materiály, kameninové dózy a plechové krabičky na tabák, čaj, kávu, cigarety a cukrovinky firmy Wedel  z Varšavy nebo Piasecki z Krakova. Vedle vzniklo aranžmá krčmy ze stejného období. Jsou zde vystaveny lahve vyhotovené z různých druhů skla, kameniny a porcelánu.  Nyjdete mezi nimi mj. i bohatě zdobené exempláře lahví ceněných firem meziválečného období jako Baczewski a Mikolasch  ze Lvova, Kasprowicz  z Hnězdna a Hartwig Kantorowicz z Poznaně. Pozornost si jistě zaslouží i předválečný radiopřijímač „Nora”, jehož výroba byla ve Svídnici zahájena krátce před začátkem 2. světové války.
Přejděte, prosím, do další místnosti.
    V Metrologické místnosti si můžete prohlédnout aranžmá představující Městskou váhu, jaká stála poblíž jarmarku, který se konal ve Svídnici již od středověku. Přicházeli sem četní kupci ze Slezska a jiných zemí. Přiváželi zboží na jednoduchých zastřešených povozech. Na základě privilégia daného monarchou bylo městu nacházejícímu se na obchodní stezce zvané via regia (Královská cesta) propůjčeno právo skladu, které nutilo cizí kupce nabídnout své zboží k prodeji. Městské stanovy vymezovaly dny a místo prodeje, druhy zboží, jimiž se smělo obchodovat, technické podmínky, které muselo splňovat, poplatky do městské pokladny ve výši adekvátní množství a váze zboží a samozřejmě také poplatky za samo zvážení tohoto zboží na úřední váze. Větší města stavěla pro tyto činnosti samostatnou budovu nazývanou prostě Městskou váhou, vybavenou váhami různých rozměrů - velkou, střední a malou. Takováto budova stála v Krakově, Poznani, Vratislavi, Gdaňsku, Svídnici i v Nise. Městská váha byla místem, odkud zboží po zvážení směřovalo na místní trh. Fungovala od středověku až do začátku 19. století a krom vážení se zde také ověřovalo míry používané během obchodního styku.  Ve Svídnici se městská kniha zmiňuje o existenci váhy již v roce 1330. Nacházela se u výjezdu ze soukenické tržnice, patrně na západní straně náměstí, pravděpodobně v místě, kde nyní stojíte. Městskou váhu řídil vážný, který měl k dispozici písaře a nosiče, kteří pokládali zboží na váhu a později jej odnášeli na určené místo. Byly zde také etalony různých měr - korce, prutu, lokte a stopy. Tyto instituce přetrvaly až do 30. let 19. století, kdy je zastoupily státní úřady měr. Města tak ztratila příjmy, jež přinášely poplatky za měření a vážení zboží. Nejcennější exponáty v aranžmá Městké váhy představují: rovnoramenná váha z roku 1709 visící uprostřed expozice a šedesátilibrová kamenná závaží před ní.
   Ve vítríně vedle Městské váhy si můžete prohlédnout délkové míry, především unikátní sbírku loktů vyrobených v 18. a 19. stol. Věnujte také pozornost mírám ševcovským, kloboučnickým, skládaným loktům, mírám geodetickým, logarytmickým pravítkům a průměrkám.
   Nástupcem Městské váhy v oblasti ověřování a kontroly byl Úřad měr. Nejstarší dochované skazky o mírách používaných v polských zemích nacházíme v bule papeže Inocence II z roku 1136, z níž se dozvídáme o prvních polských zeměměřičích nazývaných „žerdníky”. Tito žerdníci zaměstnaní na biskupských nebo knížecích panstvích vyměřovali hranice polí nových osadníků. Právní základ k definování hodnot jednotlivých měr zajišťovala práva městská, která říkala „Kdo hodlá zde, v tomto městě, uzavírat obchodní transakce, musí k tomu užívat míry a váhy o hodnotě stejné jako tato.” Proto také tyto míry dostávaly svá pojmenování podle místa jejich vzniku, např. chelminský prut, vratislavský korec, gdaňský nebo svídnický sud. Etalony (vzorové míry) byly obvykle přechovávány na radnici popřípadě v budově městské váhy. Tyto instituce se staly základem k vytvoření úřadu měr. Polsko s ohledem na značné množství různých měr již od 15. stol. směřovalo k jejich unifikaci. Procedura zavádění nových měr vypadala následovně: Ve sněmu byl přichystán potřebný počet etalonů.Obdrželi je vojevodové a odváželi do svých vojvodství. Předložili jeden exemplář na zámku, druhý pak předali na radnici hlavního města vojvodství spolu s příkazem, aby na jeho základě byly vytvořeny další a ty pak dodány jiným městům a městečkům. Vesnice přechovávaly své míry v kostelích v kostelích nebo na jejich zdech. Ztráta státnosti Polska způsobila, že se jednotný systém měr i přes již pokročilé práce nepodařilo zavést. V období rozdělení se také objevily snahy o unifikaci. Vznikl tzv. novopolský systém měr a dokonce byl roku 1818 v Polském království zaveden, v roce 1849 jej však ruský car svým dekretem  zrušil.
   V pruském království byla po reformách Steina a Hardenberga zřízena síť úřadů měr. Ve Svídnici úřad zahájil práci roku 1818. V roce 1916 na základě rozhodnutí regentské rady vznikl Úřad měr hlavního města Varšavy. 8. února 1919 po opětovném sjednocení státu vychází dekret o mírách, jeden z prvních legislativních aktů  Náčelníka státu  Józefa Piłsudskiego. Zavedl povinnost užívání měr vycházejících z metrického systému a povolal Hlavní úřad měr ve Varšavě. Tento úřad zorganizoval terénní službu měr, s pomocí níž administrativně zintegroval země II. Polské republiky.   
   V aranžované expozici pod názvem Úřad měr si můžete prohlédnout nástroje ke značkování, kalibraci a legalizaci užitkových měr a váhy pracující na různých principech. Jedním z nejcennějších exponátů, které jsou zde k vidění, představuje jediný veřejně přístupný exemplář váhy Rademacherova systému. Johann Rademacher roku 1884 předložil Císařskému patentovému úřadu novou konstrukci stolní váhy. Císařská komise pro normalizaci a legalizaci povolila jejich výrobu klasifikujíc je jako váhy nového typu „D”. Unikátní a složitá stavba vah založená na křižujících se osách připomíná váhy typu „C” - Robervala. Rozdíl spočívá v tom, že na Rademacherových vahách dva nosníky - hlavní a dolní, mají tři příčné osy zahnuté pod úhlem 45 stupňů. V roce 1885 továrna Johanna Rademachera a Paula Grüdelbacha vyprodukovala kolem čtyřset kusů. V souladu s rozhodnutím komise, bylo váhy typu „D” dovoleno používat v nových německých koloniích, především v Kamerunu.
   Ve vitrínách naproti Úřadu měr máte příležitost shlédnout vyjímečnou sbírku závaží historických i současných z celého světa. Krom skládaných, cylindrických, sféroidních a hexagonálních zde naleznete také závaží z dalekého východu, figurální i opiová.  
   Vzácná ozdoba této kolekce se skrývá u východu z místnosti v dřevěné vitríně. Jedná se o váhu ke kalibraci užitkových závaží londýnské firmy Oertling, opravdový Rolls-Royce mezi váhami. Ve skříňkách stojících poblíž uvidíte pružinové váhy používané v zemědělství, na poště i v kuchyni. Krom nich se zde prezentují vlhké duté míry, nechybí mezi nimi džbány, bandasky a půllitr. Dále jsou tady také suté míry používané před i po zavedení metrického systému a váhy k určování jakosti obilnin, čili obilní zkoušeče. Zvláštní pozornost si jistě zaslouží půlkorec označený cejchem s nápisem Scheffel před více než 200 lety.
Přesuňte se, prosím, do další místnosti.
   Zde se nachází něco, co jistě potěší oko automobilových nadšenců a sice aranžovaná expozice představující Čerpací stanici z meziválečného období. Nikdo nečekal, že automobil, zkonstruovaný na konci 19. století, se tak rozšíří. Ještě před sto lety byly benzínové stanice vzácností. Na počátku století dvacátého automobilismus vyrazil na svůj vítězný pochod, který vyvolal nárůst poptávky po palivu a vznikla tak nutnost vytvořit místa, kde by jej zákazníci mohli vždy zakoupit. Ze začátku si řidiči pohonné hmoty opatřovali v lékárenských skladech a v koloniálech, kde si nechávali stáčet benzín ze sudů a pak konví vlévali do kanystru. Výdejní stojan vynalezl a patentoval Sylvanus F. Bowser roku 1898. Díky tomuto zařízení se s pomocí ručního čerpadla pumpovalo palivo přímo do nádrže vozu. Výdejní stojany nejdříve stály na kraji chodníku před obchody, lékárenskými sklady, garážemi a krčmami. Zde vidíte dva výdejní stojany. Na levé straně starší od firmy DAPG - Německo-americké ropné společnosti, která později změnila název na Standard Oil a nakonec na ESSO. S pomocí tohoto stojanu se palivo čerpalo ze sudu. Napravo se nachází stojan firmy  Schwelmer Tank-Anlage. Ten umožňoval pumpování paliva z podzemní nádrže a zároveň na počítadle ukazoval počet litrů natankovaných pohonných hmot. Vlevo za stojanem DAPG vidíte výdejní stojan na motorové oleje Shell.
   Na počátku stanice vypadaly prostě jen jako skupinka několika stojanů, často různých firem. Teprve roku 1927 společnost DAPG postavila čerpací stanici, která nastavila standard stanic současných. Jasně označený a rozdělený vjezd a výjezd, nevelká budova k obsluze zákazníků, ostrůvek s výdejními stojany a na sloupech střecha se světelnou reklamou mající chránit klienty před nepříznivými atmosferickými podmínkami.    
    Na stěně mezi stojany visí fotografie stanice postavené kolem roku 1938 na dnešní Krakovské ulici ve Vratislavi. Původní vznikla coby síťová stanice firmy ARAL, která od roku 1936 prodávala produkty společnosti I. G. Farben vytvářející syntetický benzín LEUNA z uhlí. Nápisy klienty informují také o projeji ropných paliv Německé obchodní společnosti ruských ropných produktů (DEROP), jejíž síť ARAL převzal roku 1935. Stanice neměla čitelné reklamní označení sítě, tj. např. ARAL  . Na fotografii je budova opatřena pouze nápisem „Čerpací stanice - Východ”.
    Krom aranžované expozice si v této místnosti můžete prohlédnout také akcie a obligace z poslední čtvrtiny 19. stol. jakož i z 20. a 30. let století dvacátého, mezi nimi i cenné papíry Podniku Hipolita Cegielského v Poznani z roku 1929 a Továrny na smaltované nádobí z Olkuše vydané roku 1933.
Nyní, prosím, přejděte do místnosti napravo.
    V této místnosti uvidíte propriety kupců, čili předměty představující vybavení obchodů. Jsou mezi nimi počítací stroje - sčítačky, arithmometry, vytištěné paragony s logem, např. od firmy Philips, tabulky k provádění výpočtů a kazety na peníze. Za pozostnost stojí jistě také sbírka mincovních vah. Při hotovostních transakcích kupci  z důvodu falšování a ještě rozšířenějšího okrajování stříbrných a zlatých mincí používali měřící soupravu, populárně zvanou mincovní váha. Soupravu krom samotných vah tvořila závaží, která hmotností odpovídala používaným mincím, např. pistoli, louisdoru nebo uherskému dukátu.
    Nachází se tady rovněž bohatá kolekce olověných kupeckých plomb ze 17. a 18. století nalezených v Gdaňsku. Názorně ukázují, jak se odedávna zabezpečovalo zboží před ingerencemi nepovolaných osob.  Je mezi nimi svídnická plomba ze století sedmnáctého představující kance - jeden z elementů vyobrazených na městském erbu.
   Kupci během svých cest používali mapy obchodních stezek. Jednu z nich, znázorňující pozemní i vodní poštovní trasy na území Německa a okolních zemí, si zde můžete prohlédnout.
   Pozornost si jistě zaslouží také náhradní platidla, tzv. Notgeldy. Začala se vydávat před koncem roku 1918 v celém Německu, včetně Svídnice a byla vydávána ještě několik let po skončení 1. sv. války. V expozici vidíte i německé bankovky. Jejich vysoké nominální hodnoty dosáhující 10 miliard marek ilustrují inflaci zuřící po prohrané válce. Ve skutečnosti zmíněná bankovka neměla příliš velkou kupní sílu.
Chcete-li pokračovat v prohlídce, prosím, vraťte se do předešlé místnosti a přejděte napravo.  
    Zde se nachází výstava obchodních pokladen firem National a Anker z 1. poloviny 20. století. Vedle lze shlédnout sbírku mechanických počítacích strojů značek Addiator-Duplex, Produx a Omega sloužících k provádění základních početních úkonů. Mechanický kalkulátor typu aritmograf vynalezl roku 1889 Lous Troncet. Kapesní početní žeton. Jeho konstrukce byla založena na zipovém mechanizmu. Nejjednodušší ruční stroj k provádění základních aritmetických operací. Aritmografy vyrábělo mnoho firem a používaly se až do 80. let 20. století.
Zveme Vás do další místnosti
   Během následujících budete mít příležitost se projít „starou tržní uličku”. Tyto dojmy Vám zprostředkují krámy bohatých kramářů nacházející se v této místnosti. Kdysi kolem nich jistě bylo rušno, neboť sem kramáři přiváželi rozličné, mnohdy velmi vzácné předměty. Přicházela sem spousta zákazníků toužících zakoupit tkaniny, klenoty a jiné luxusní zboží. Za vznik těchto krámů bohatých kramářů vděčíme knížeti Bolkovi I., který roku 1291 stavbu 32 zděných krámků svídničanům povolil. Obchodníci v nich mohli prodávat sukno na lokty a zboží, jehož hmotnost nepřekračovala váhu jednoho kamene, tzn. cca 12 kg. Odchodovalo se zde hlavně různými druhy látek: atlasem, taftem a damaškem, krom toho stuhami a zlatnickými výrobky. Dynamický rozvoj města způsobil, že prodejních budek kolem radnice přibývalo a přibývalo.... Svídnické náměstí bylo pro kupce obzvláště důležité, neboť právě zde se konaly četné jarmarky, díky nimž měšťané bohatli. Přijížděli na ně kupci z nejvzdálenějších koutů. Támhle prodávali sledě, támhle zase vosk pro domácí výrobu svíček. Kupci nabízeli zákazníkům nejrůznější užitečné předměty. Stačí se jen podívat na vykopávky získané během vratislavských archeologických výzkumů, které jsou v někdejších krámech umístěny. Vidíte zde nůžky, korkové podrážky, ševcovské kopyto a také knoflíky, jehly a hřebeny vyrobené ze zvířecích kostí. Máme tady také jeden šperk, přesněji řečeno prstýnek pravděpodobně patřící nějaké dámě a přezky od pásků nošených zřejmě středověkými gentlemany.
Nyní Vás zveme do následující místnosti
   V prostorách, jež ve středověku zaujímal severní pás komor krámů bohatých kupců, se nachází expozice věnovaná svídnické pivovarnické tradici. Zdejší pivovarnictví bylo jedním jedním z hlavních činitelů, které udělaly ze Svídnice význačné obchodní centrum. Svídnické pivo proslavilo město ve středověké Evropě do té míry, že jej celá řada měst chtěla prodávat ve svých zdech. Jejich radní čerpali z konzumace zlatého moku v tzv. „Svídnických pivnicích” nemalé zisky. Vládci panující ve Slezsku přivírali oči dokonce i na finanční ztraty, které utrpěly jejich pivovary vařící, samozřejmě, horší pivo než Svídnické.      Když se ale vrátíme k samotnému pivu, musíme si položit otázku, co jej činilo tak chutným a kvalitním. Byly to především ingredience - stejné, jaké nyní najdete ve většině současných piv: ideálně čistá voda, ječmen, chmel a droždí. To se dnes může jevit jako překvapivé, v oněch dobách se tyto přísady používaly zřídkakdy. Němečtí milovníci piva a historikové pivovarnictví se dokonce snaží šířit tezi, že tyto ingredience se v evropském pivovarnictví rozšířily teprve po vyhlášení „Práva čistoty” roku 1516 bavorským knížetem Wilhelmem IV. Pravda je však zcela jiná...
   S pomocí exponátů shromážděných v místnosti se Vám pokusíme přibížit, jak se ve středověku pivo vařilo, a to nejen ve Svídnici, ale i v jiných městech proslulých jeho produkcí. První fáze spočívala v přípravě hlavního meziproduktu - sladu, vytvářeného zde z ječného zrna. Potřebné množství obilí odměřené v korcích se namáčelo a vysypávalo na mlat ve speciálních budovách nazývaných sladovny, kde jej sládovníci intenzivně obraceli pomocí dřevěných hřebel. Po vyklíčení vzniklý slad hvozdili (tedy sušili) na k tomuto účelu určené peci přesouvajíce jej na roštu dřevěnými míchadly. Model hvozdu uvidíte po vstupu do místnosti napravo.
   Později sladovníci slad rozemleli na šrot, který pivovarníci zalévali v obrovských dřevěných kádích a vytvářeli tak vystírku. Model představující sladinovou káď a do ní vložené pivovarnické nástroje se nachází hlouběji v místnosti. Po scezení vystírky získali pivovarníci tzv. sladinu. Tento extrakt se následně vařil v měděných kotlích s chmelem na speciálních pivovarských pecích a tak vznikala mladina. Jedno takové zařízení bylo nalezeno během archeologického výzkumu ve Svídnici a uvidíte jej na fotografii v krátké chodbě vedoucí do další místnosti. Ale zpět k výrobě piva, horká mladina se chladila a po zakvašení byla ponechána, aby v ní mohl proběhnout proces fermentace. Pivo poté dozrávalo v hlubokých kamenných sklepích, jaké najdete takřka pod každým domem na území historického centra Svídnice.  
   Svídnické pivo se vyváželo do mnoha měst Evropy, údajně až do italské Pisy. Proslulé svídnické pivnice šenkující tento mok byste tehdy mohli navštívit ve Vratislavi, Toruni, Krakově, Praze a Heidelbergu. Nejvíce se proslavila krakovská a vratislavská pivnice. V hlavním městě Polského království byla radniční pivnice často hovorově nazývána Svídnicí. Ve Vratislavi toto restaurační zařízení funguje dodnes.   
   Po prohlídce první místnosti věnované pivovarnictví jste sešli po několika schodech a nyní se nacházíte v místnosti o něco menší, v níž se seznámíte s rekonstrukcemi historických sladovnických a pivovarnických nástrojů a můžete se obdivovat původním nádobám, které sloužily ke konzumaci onoho ušlechtilého nápoje, jímž se Svídnice vepsala do dějin. Jsou zde k vidění hliněné hrnky, skleněný pohár z období pozdního středověku, zvaný flétnový a v Polsku nesmírně vzácné tzv. poutnické čutory. V hloubi místnosti na Vás pak čeká aranžovaná expozice představující jizbu krčmy z 18. stol. V takovýchto jizbách situovaných v zadních vchodech svídnických domů mohli kolemjdoucí ochutnat čerstvě uvařené pivo a posilnit se. Přicházeli sem také za zábavou. Hráli karty nebo v kostky a kolem se rozprostíral tabákový kouř z jejich hliněných dýmek.
Chcete-li pokračovat v prohlídce, vraťte se, prosím, zpět do vestibulu a vystoupejte po schodech do prvního patra.
   Nacházíte se v hale v prvním patře bývalé radnice. Nad schodištěm visí reprodukce vyobrazení Svídnice ke konci 17. stol. Ve spodní části obrazu čteme nápis:  Cum Tuum praesidium confugimus Santa Dei Genitricis - Pod Tvou ochranu se uchýlíme, Svatá Bohorodičko. Originál můžete vidět ve Svídnické katedrále.
   Výrazný pozdně gotický portál vede do Sálu radních. Druhým skromnějším barokním portálem se dostanete do galerie obrazů a salónku. Nad nadpražím kamenné zárubně stylizovaných dveří vidíte erb rodiny von Sinzendorf a von Kinsky, který původně visel na soklu sloupu Svaté trojice na náměstí. Joachim Michael von Sinzendorf, starosta Svídnicko-javorského knížectví, roku 1693 financoval vytvoření sloupu. Po jeho smrti v roce 1697 vdova po něm, hraběnka Anna Františka z domu Kinských nechala pomník opravit, opatřit jej erbem a pamětní deskou. Na erbu tak figurují znaky obou rodů: na levé straně znak rodu von Sinzendorf, na pravé rodu Kinských.
   V nejreprezentativnější místnosti středověké radnice - Sálu radních, se nachází expozice věnovaná historii Svídnice. Dovnitř vejdete dvouramenným pozdně gotickým portálem, na kterém po obou stranach uvidíte iniciály označující Ježíše Krista (IHS- Iesus Hominum Salvator, XPS- Χριστός – Christus). Na nadpraží si zase můžete povšimnout latinské inskripce hlásající: felix civitas, quae tempore pacis timet bella - „šťastné jest město, jež v dobách míru obává se válek”. Navíc pod nápisem a na pravém sloupku si lze povšimnout merků, značek jeho tvůrců. Sál radních z období pozdní gotiky s křížově-žebrovou klenbou zdobí polychromie (tedy nástěnné malby) pocházející zhruba z roku 1537. Všechny představují výjevy z bible -  nad vchodem „Kristus a cizoložnice”, napravo od ní „Poslední soud”, na protější stěně pak „Ukřižování Ježíše Krista”.
   Místnosti vévodí maketa Svídnice. Ukazuje, jak město vypadalo v 17, století. Vznikla na základě dobových vedut. Siluetě města dominují dvě věže a to radniční věž v samotném centru makety a věž tehdejšího farního kostela (dnes již katedrály), která podnes zůstává nejvyšší kostelní věží ve Slezsku a svídnickou chloubou.
   Nejstarší předměty z území dnešní Svídnice jsou archeologické nálezy, shromážděné v prostřední vitríně nalevo za vstupním portálem Sálu radních. Patří k nim pravěké sekerky z období neolitu staré až 7000 let a jen o málo mladší výrobky z bronzu.
   Z mnohem pozdější epochy - ze středověku, pochází falický džbán s nejstarším figurálním vyobrazením na keramické nádobě nalezeným doposud na území Polska. Do poslední skříňky po levé straně od vchodu do sálu byly umístěny památky související s činností svídnické mincovny. Fungovala několiset let a v polovině 14. století měla dokonce právo razit zlatou minci - svídnický florin, hlavní ozdobu této sbírky.
   O kousek dále, v prostoru arkýře lze shlédnout dřevěnou gotickou sochu svatého Jana Křtitele. Arkýř sám byl postaven po požáru města roku 1716 a stál v něm oltář radniční kaple Nejsvětější panny Marie. Mše se zde sloužily ještě roku 1853. Všimněte si, prosím, barokní mříže oddělující arkýř od zbývajícího prostoru místnosti.
   Pozornost si zaslouží také dva barokní obrazy. Jeden zpodobňuje posledního starostu Svídnicko-javorského knížectví, Hanse Antona von Schaffgotsche a druhý kněžnu Anežku, manželku knížete Bolka II. Mezi obrazy se nachází zcela unikátní pozdně gotické dřevěné dveře.
   Movité památky shromážděné v Sále radních ukazují průřez dějinami města a jeho okolí. S životem svídnických řemeslnických cechů se pak pojí expozice v poslední vitríně obsahující mj. pečetidla, charakteristické nástroje jednotlivých řemesel, sváteční cínové nádobí a listiny se stanovami cechů.    
K Sálu radních přiléhá místnost označená číslem 17. Prosím, přejděte do ní.
V přilehlém přístěnku bylo zřízeno nevelké mauzoleum svídnických Piastů, jehož hlavní ozdobu představují kopie sochaných náhrobních desek z tumb zakladatele svídnického knížectví Bolka I. a jeho vnuka, Bolka II. Obě zmíněná knížata ve skutečnosti odpočívají v Křešově - cisterciáckém opactví založeném taktéž Bolkem I. V této místnůstce můžete vidět také kamenný okenní překlad ze svídnického zámku spolu s mapou Svídnického knížectví a celého Slezska ze 17. století. Do rekonstruovaného okna byla zasazena vitráž s erbem knížectví.  
Nyní se, prosím, vraťte přez Sál radních zpět do haly v prvním patře a pokračujte do místnosti označené číslem osmnáct.
   V této místnosti se nachází galerie obrazů polských malířů, kteří přišli do Svídnice po skončení 2. světové války, strávili v tomto městě mnoho let nebo zde tvořili až do své smrti. V tomto kroužku byla celá řada vynikajících umělců. Jmenujme např. Tadeusze Gadomského, který přijel do Svídnice roku 1945. Gadomský pocházel ze známé krakovské umělecké rodiny, studoval v ateliéru Jana Matejky a byl považován za posledního žáka tvůrce „Bitvy u Grunwaldu”. Měli bychom se zmínit také o Romanu Łysakowském, jenž přináležel v meziválečném období ke slavnému Pařížskému výboru, založenému polskými koloristy nebo Antonim de Bradé, rovněž uznávaném málíři tohoto období. O něco mladší pokolení polských tvůrců reprezentují práce Mariana Ruszkiewicze, Andrzeje Andrzejewského a Marka Kosiby. Nejmladší představitelkou svídnických malířů, jejíž dílo můžete v obrazárně obdivovat, je rodilá svídničanka Kamila Karst.
   Z galerie vedou dveře do další místnosti, která byla zařízena jako salónek z přelomu 18. a 19. století. Salónku dominují krásná klasicistní kamna zhotovená začátkem 18. století v Míšni. Historický nábytek pochází z období baroka a rokoka. Uprostřed místnosti se nachází replika stolu a křesel stylově navazující na kachlová kamna a anglický nábytek z 19. století. Zařízení salónku doplňují hodiny taktéž z devatenáctého století vytvořené po vzoru hodin barokních a zdobené technikou Boulla.
   I malířská výzdoba byla navržena v barokním duchu. V ústředním bodě klášterní klenby věnčící místnost se skví čtvrcený erb daný městu králem Vladislavem Pohrobkem roku 1452. Na zdech visí obrazy představující opevnění svídnické tvrze před jeho zničením v letech 1866-1870.

*
Tímto končí komentář k prohlídce Muzea dávného kupectví, jediného svého druhu v Polsku. Děkujeme za pozornost a doufáme, že Vás zde, v jeho zdech, budeme moci znovu přivítat. Popis expozic připravili: mgr Agnieszka Dudzińska, dr Radosław Skowron a dr. Dobiesław Karst.